SEKK - Encyklopedie laboratorní medicíny pro klinickou praxi 2012
Prosíme, věnujte u každého dokumentu pozornost datu jeho poslední aktualizace, které je uvedeno v zápatí (obsah dokumentu vždy odpovídá stavu poznání v době jeho vzniku).
 

Autoimunitní hepatitidy patří mezi orgánově lokalizovaná autoimunitní onemocnění. Jsou relativně vzácné, představují asi 5% chronických hepatitid. Postihují častěji mladé ženy, vzácněji se vyskytnou i u dětí. Mohou začít i ve vyšším věku (u žen po menopauze). V některých případech jde o autoimunitní onemocnění spuštěné virovou infekcí hepatotropními viry. Manifestují se buď jako akutní hepatitida s ikterem, únavovým syndromem a značně zvýšenými transaminázami, vzácněji i jako fulminantní hepatální selhání s encefalopatií a krvácivými projevy. Častěji jde o chronický průběh s mírnou žloutenkou a/nebo celkovými nespecifickými příznaky, mírnou bolestivostí v pravém podžebří a hepato (ev.spleno) megalií. Mohou však probíhat zcela asymptomaticky a jsou pak  diagnostikovány nezřídka ve stádiu cirhózy.

Laboratorní vyšetření: kromě známek jaterního poškození se nalézají autoprotilátky, podle nichž se dělí hepatitidy na 2 typy: nejčastější typ 1 je charakterizován přítomnosti autoprotilátek proti jaderným antigenům (ANA) a hladkým svalům (ASMA). U některých autoimunitních hepatitid I. typu se vyskytují protilátky proti cytoplasmě neutrofilů (ANCA), a to buď samostatně, nebo v kombinaci s dalšími autoprotilátkami. Typ 2 je charakterizován protilátkami proti jaternímu cytochromu P450 2D6 označovanému jako LKM1. U obou typů se mohou vyskytnout protilátky proti proti solubilnímu jaternímu antigenu (SLA), kterým je zřejmě cytokeratin. Specifita žádného z těchto antigenů není pro autoimunitní hepatitidy stoprocentní, vyskytují se i u jiných chorob.

 

Další informace

Autoimunitní onemocnění

 

Jiřina Bartůňková

 

 

 

 

Poslední aktualizace: 2006-12-01